Když moře promluví

Láska..

Někdy mám pocit, že se člověk bojí tohle slovo jen vyslovit.

 

Stejně jako.. miluju tě..

Jako kdyby tam mohl být nějaký závazek, slib, spoutání.

 

Spustí se všechny ty afirmace, skladby, filmy, situace, vztahy, který vyšly i ty, co se rozpadly.

 

Dokážete to říct v lehkosti, jen prostě proto, že to tak cítíte?

Třeba vaší kamarádce.. mamince, ségře, tátovi.. babičce ?

O sobě samotné ani nemluvím. Když to zkouším u zrcadla stydím se a je to super vtipný, uvádět takhle sebe sama do rozpaků..

 

Když třeba babičku oslovím “ Lásko moje.. “ Je to jako kdyby padaly všechny společenské role, věkové kategorie a rozdíly, všechno, co by mohlo vytvářet pocit, že jsme oddělené. Zároveň se pak vždycky vrátí ty rozdílné pohledy na svět, rozdílné hodnoty.. ale uvnitř tohle zůstává.

 

Víc než jako nějaký slib, touha spoutat nebo cokoliv jiného, je to pro mě odhalení. 

 

Kam se hrabe nahota..

 

Věříte v lásku? Zůstala ve vás po všech zkušenostech naděje, že existuje? Že můžete s někým sdilet takovou vibraci, která zároveň není závislá na nikom dalším?

 

Měla jsem dlouho za to, že láska je to, co vznikne, když potkám někoho speciálního. Že se tahle kvalita objeví v tom spojení.. A ono to tam je a zároveň je to závislé na tom druhém a může to pak existovat bez toho druhého? A je to potom ještě láska? 

 

Kolik vztahů vzniká z různých jiných motivů, třeba skrytých, které pak za lásku zaměňujeme..

 

Nechceme být sami

Už bychom přeci měli někoho mít

Prostě je to pohodlné

Necháváme si suplovat nenaplněný vztah rodičů

Bude to tak správné, pro okolí ideální a přijatelné když s tímhle člověkem vybudujeme ten vztah

Nemůžeme bez toho druhého být, náš život bez něj nemá smysl

….

Doplňte dle libosti..

 

Nic z toho není špatně.. 

 

Není to tak dlouho, co jsem zjistila, že jsem zamilovaná, ikdyž jsem sama. 

Wau.. tohle je rauš.. ten pocit.. taková svoboda.. Nepotřebovat nikoho dalšího k tomu, aby člověk cítil lásku v sobě, ve svém těle, nechal se jí pohltit..

 

Dotýkat se svojí kůže, svého těla, jako toho největšího daru s takovým soucitem, vřelostí, úžasem a mimořádností, jako kdyby jste vy sami byli někdo, na koho čekáte celý život. A teď se najednou máte.. Každou minutu.. Zbožňovat čas, který máte o samotě se sebou.. Nejúžasnější láska na celý život, co vám budu povídat.

 

Milovat nezávisle na komkoliv.. Milovat jako stav bytí..

 

Co když se pak potkají dva a mají to tak oba? 

 

Jsem na začátku téhle zkušenosti!! Je to tak.. nemám pro to slova.. 

Je to neuvěřitelně podporující, přání a vize se naplňují větší rychlostí a každý krok, který vedl sem, najednou dostal smysl. 

 

Tak mě čeká v prosinci první cesta do Vietnamu.

 

V létě mi moře řeklo, ať ho následuju a naslouchám mu, že mě povede. Jestli jsme ze 70% voda, tak proč ne..

Přišly situace, kdy být věrná sobě a svojí cestě znamenalo udělat kroky, které pro někoho mohly být nepochopitelné a tvrdé. 

 

Díky nim teď stojím tady a každým dnem žiju víc sebe. 

 

Jsem tak vděčná, že jdeš vedle mě.. z hloubi duše a srdce..

 

Miluji Tě

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *